[zpět]

22.9.2016. Jak na Wildlife – 4

2. Co fotit?

Divoká zvířata sice (dosud) žijí všude kolem nás, některá dokonce i ve městech, ale většinou žijí tak skrytě, že si jich v každodenním životě mnohdy ani nevšimneme. Otázkou je, jak je najít. Jak zařídit, aby se dostala do hledáčků našich fotoaparátů a která z nich si k tomu vybrat?

Jednou z možností je vydat se za focením divokých zvířat do exotických krajin, například na safari do některého z afrických národních parků. Tam máme ne-li zaručeno, tedy s vysokou pravděpodobností zajištěno, že se s divokými zvířaty potkáme. Navíc návštěvy v nich musíme většinou absolvovat v doprovodu místních průvodců, kteří mají pohyb a chování zvířat dokonale zmapovány. Dokáží nám tak nabídnout nejen mnohé nezapomenutelné zážitky ze setkání s divokými zvířaty, ale i spoustu příležitostí k jejich fotografování.

Zoo Plzeň Lev berberský Panthera leo leo

Zůstaňme však raději v domácích luzích a hájích. I zde můžeme fotit exotická zvířata v zoologických zahradách nebo v zooparcích. Se skutečným focením divokých zvířat to však nemá příliš společného a u takto pořízených fotografií bychom měli vždy uvést, že jde o fotografii zvířete drženého v zajetí. S focením divokých zvířat ve volné přírodě doporučuji začít v blízkosti vašeho domova. Focení wildlife je samo o sobě velice časově náročné a přidávat k tomu ještě dlouhý čas strávený na cestě není příliš efektivní. To už je potom lepší si pro focení ve vzdálenějších oblastech, např. jelenů v pohraničních horách, zajistit ubytování s noclehem přímo na místě.

Brkoslav severní Bombycilla garrulus

Asi nejjednodušší (i když ne vždy současně nejlehčí) je začít s focením ptáků. Ti žijí prakticky všude kolem nás a není třeba za nimi chodit do lesa. Ba právě naopak, poblíž lidských sídel jsou ptáci na lidskou přítomnost přivyklí a dostaneme se k nim podstatně blíže než v lese. Pokud žijete na vesnici v domě se zahradou, jste ve výhodě. Stačí vyjít ze dveří, nebo jen vyhlédnout z okna. Já sám jsem byl překvapen, kolik druhů ptáků se vyskytuje na naší zahradě. Pouhým okem, bez použití optiky (ať už dalekohledu nebo teleobjektivu), jich nelze tolik rozlišit a až dlouhý teleobjektiv mi poodhalil jejich druhovou rozmanitost. K nejméně plachým ptákům patří kosové a sýkory koňadry. Zejména samečci kosů, hledající potravu v trávě, mne nechají přiblížit takřka na dotek. Nesmím ovšem dělat příliš rychlé pohyby. Pro obyvatele měst je asi nejsnazší fotit ptáky v městských parcích, ale setkáme se s nimi i na sídlištích, nebo na březích vodních ploch a řek. Například kavky obecné zastihneme v Plzni nejsnáze na parkovištích velkých obchodních center, kde se procházejí mezi zaparkovanými auty a sbírají zbytky potravin, odhozených sem lidmi, případně je vybírají přímo z odpadkových košů. Mnohde lidé ptáky krmí, třeba v Praze labutě a kachny na nábřežích Vltavy. Ptáci zde ztrácí svou přirozenou plachost a není problém se k nim přiblížit.

Kavka obecná Coloeus monedula

Některá období jsou pro focení ptáků vhodnější, než období jiná. V zimě je nejlépe zastihneme na krmítkách, nebo v jejich okolí, i když se musíme spokojit s omezeným počtem druhů ptáků, jelikož tažní ptáci přezimují někde v teplých krajích. Občas se zde naopak můžeme setkat s hosty ze severských zemí, kteří u nás běžně nežijí a pouze tu přezimují. Další vhodné období je časně z jara, kdy stromy ještě nemají listy, většina tažných ptáků se již vrátila z teplých krajů a samečci si hlasitým zpěvem vymezují svá hnízdní teritoria. Právě nepřítomnost listí nám umožňuje ptáky, zejména ty, kteří se jinak zdržují v nitrech stromů a keřů (budníčci, pěnice), dobře fotografovat. Třeba takového krutihlava máme příležitost spatřit téměř výhradně pouze v tomto období, kdy se ozývá hlasitým křikem z korun vysokých stromů. Ptáci se také dobře fotografují v období, kdy mláďata opouštějí hnízda. Jednak jsou mláďata ještě nezkušená a méně obezřetná než dospělí ptáci, navíc je rodiče ještě po nějaký čas krmí a to je další dobrá příležitost k focení. Pro focení vodních ptáků je vhodným obdobím také doba tahu, ať už jarního, nebo podzimního, kdy na vodních plochách můžeme zastihnout i ptáky, hnízdící na severu Evropy, kteří naším územím pouze protahují.

Krutihlav obecný Jynx torquilla

Za "královskou" disciplínu je mnohými wildlife fotografy považováno fotografování savců. Na rozdíl od ptáků, kteří jsou až na malé výjimky aktivní ve dne, je většina savců aktivní především v noci, případně za soumraku, či za rozbřesku. A to je pro fotografování velký problém, neboť bez světla se, jak známo, fotit nedá. Mnohá zvířata tak můžeme fotit pouze brzy z rána, nebo pozdě navečer. Kromě obtížných světelných podmínek to je nepříjemné i pro fotografy samé, kdy se obzvláště v létě příliš nevyspí. Kdo už někdy vstával uprostřed noci, aby ještě před rozbřeskem zaujal místo někde v úkrytu, mi dá jistě za pravdu. No a pro focení některých zvířat pak nezbývá nic jiného než použít světla umělého, většinou bleskového. Přináší to řadu technických problémů, zejména jak zaostřit potmě, a pro zvířata také velkou dávku stresu. Většinou tak máme k dispozici pouze jeden pokus, protože světlo blesku zvíře spolehlivě vyplaší a to se dá na útěk.

Kuna skalní Martes foina

Jedním z nejoblíbenějších fotoobjektů mezi savci je tzv. spárkatá zvěř, kam kromě jelenovitých řadíme i muflony, kamzíky a divoká prasata. Pojmenování je odvozeno od spárku, čili mysliveckého pojmenování paznehtů u sudokopytníků. Nejrozšířenější spárkatou zvěří u nás je zvěř srnčí. Srnec obecný žije v hojném počtu prakticky na území celé republiky, v posledních letech se ale stále více přesouvá z lesů do polí, kde má zřejmě více klidu. S oblibou si vybírá místa uprostřed velkých lánů, odkud má dobrý rozhled a je mimo dostřel běžných loveckých zbraní. Bohužel má pro něj tato změna chování i svá negativa, protože při sekání polí a luk dochází k velkým ztrátám, zejména na srnčatech. Srnčí zvěř je pro svou početnost jedním z nejčastěji fotografovaných, i když pro mnohé fotografy málo atraktivních zvířat. Při troše trpělivosti, případně ve vhodném úkrytu, by nemělo být problémem pořídit jejich kvalitní fotografie.

Srnec obecný Capreolus capreolus

Za daleko atraktivnější zvěř (a také méně početnou) než srnec obecný je fotografy považován jelen lesní. Jestliže jsou savci královskou disciplínou wildlife fota, potom je u nás jelen lesní bezesporu králem mezi savci. Obzvláště fotografie z období jelení říje jsou velmi ceněny. Jeleni ovšem nežijí všude, musíme se za nimi vypravit do míst, kde se ještě dochovaly rozsáhlejší lesní komplexy. Nejčastěji to jsou pohraniční hory. Pokud nežijeme v těchto oblastech a nemůžeme si tak důkladně zmapovat pohyb a oblíbená místa jelenů, je dobré si najít informátora či průvodce mezi místními lidmi, než se vydat jen tak naslepo do lesa. V západních Čechách (v menší míře i jinde) se můžeme setkat s jelenem sikou, nepůvodním druhem, který k nám byl přivezen člověkem a po zrušení obor se rozšířil do volné přírody. Jelen sika je menší než jelen lesní a má i menší a slabší parohy, také jeho říje není tak atraktivní a bouřlivá jako u našeho původního jelena lesního. V posledních letech bohužel dochází v oblasti styku areálů obou jelenů k jejich nežádoucímu mezidruhovému křížení. Kříženci jsou menší a se slabším parožím než jelen lesní a jsou dále plodní.

Sika japonský Cervus nippon

Z dalších jelenovitých zmiňme alespoň daňka evropského, který po druhé světové válce unikl z obor a dnes ostrůvkovitě žije po celé republice. Na rozdíl od jelena lesního se vyhýbá rozsáhlejším lesů, zejména smrkovým monokulturám, a dává přednost níže položeným oblastem. Nesetkáme se s ním proto v pohraničních horách, ani ve vyšších vrchovinách. Dodnes je také chován v oborách, kde je oblíbeným terčem fotografů. Nesouvisle po celém území žije také muflon. Je to další nepůvodní zvěř, dovezená k nám člověkem z její domoviny ve Středomoří. Původně se usuzovalo, že je to divoký předek domestikovaných ovcí, nejnovější genetická zkoumání však ukazují, že muflon je pravděpodobně naopak potomkem zdivočelých domácích ovcí. U nás žije převážně ve středních polohách a ve vrchovinách v místech, kde převažují listnaté či smíšené lesy v kopcovitém terénu s kamenitým nebo skalnatým podkladem. Nenajdeme ho v nejvyšších oblastech hor ani v nížinách.

Muflon COvis aries musimon

Mezi spárkatou zvěř řadíme i prase divoké. V posledních letech se u nás divoká prasata přemnožila, přesto není snadné na ně v přírodě natrefit. Jsou aktivní především v noci, přes den jsou zalehlá někde v úkrytu. Prasata se, podobně jako srnčí zvěř, stále častěji přesouvají z lesů do polí. Takový rozlehlý lán kukuřice je pro ně ideálním prostředím. Mají zde dostatek potravy a dokonalý úkryt, ve kterém nejsou od jara do podzimu prakticky vůbec rušena.

Prase divoké Sus scrofa

Velké šelmy (medvěd, rys, vlk) jsme v naší přírodě vyhubili už před mnoha a mnoha roky. Medvědi se občas zatoulávají ze Slovenska do Beskyd, kam se ze Slovenska rozšířil i rys. Od osmdesátých let minulého století probíhá pokus o reintrodukci rysa na Šumavu, v posledních letech však má jeho populace, zejména vinou pytláctví, klesající trend. Zachytit u nás rysa na fotografii ve volné přírodě je takřka nemožné, je mi znám pouze jeden publikovaný případ, kdy pracovnice Národního parku Šumava nafotila v roce 2014 kotě rysa. Ostatní fotografie rysů byly pořízeny pomocí fotopastí. Je to dáno také tím, že rys se pohybuje na velkém prostoru v řádu desítek kilometrů čtverečních a tak šance, že v daném čase projde někde v dosahu fotografova teleobjektivu je naprosto mizivá. Co se týče vlků, v roce 2014 se usídlila jedna jejich rodina na Kokořínsku, kde dokonce úspěšně odchovala první mláďata. Otázkou je, jak dlouho se jim podaří unikat kulkám pytláků.

Z menších šelem je nejpočetnější, nejznámější a nejoblíbenější (mnohdy i nejnenáviděnější) liška obecná. Žije prakticky všude, i na území velkých měst. Při troše štěstí a velké dávce trpělivosti a vytrvalosti, by neměl být problém ji spatřit, ale ne vždy na vzdálenost vhodnou pro fotografování. Ovšem pozor! Liška patří ke zvířatům s převážně noční aktivitou. Svůj úkryt opouští až za soumraku a vrací se do něj za rozbřesku, pouze výjimečně ji lze zastihnout i během dne.

Liška obecná Vulpes vulpes

Jezevce lesního, naši největší lasicovitou šelmu, zná asi také každý, ovšem pouze málokdo se může pochlubit, že jezevce zahlédl ve volné přírodě. Jestliže lišku můžeme občas spatřit i ve dne, jezevec je aktivní pouze v noci. Snad jen v období kolem letního slunovratu, kdy jsou noci nejkratší, opouští úkryt ještě než nastane úplná tma. Zimní období jezevec prospí tzv. nepravým zimním spánkem, i když v posledních mírných zimách občas opouští svou noru i v zimních měsících. Atraktivním fotografickým objektem je také další velká lasicovitá šelma, vydra říční, u níž v posledních letech došlo k mírnému nárůstu populace, takže ji dnes můžeme zastihnout i na místech, kde po dlouhá desetiletí chyběla. Vydra je vázána na vodní prostředí, opět se však jedná o mimořádně plaché zvíře s převážně noční aktivitou.

 Vydra říční Lutra lutra

Nechci zde vyjmenovávat všechny druhy savců u nás žijících, podle literatury by jich mělo být 89. Kromě již výše zmíněných sudokopytníků a šelem u nás žijí hmyzožravci (nejznámější z nich ježek či krtek), hlodavci (asi nejznámější myš domácí a hraboš polní a největší bobr evropský, který se do naší přírody vrací po vyhubení v osmnáctém století), letouni v čele s netopýry a zajíci s pouze dvěma druhy – zajícem polním a králíkem divokým. I mezi těmito skupinami savců je rozhodně co fotit. Já osobně jsem se věnoval řadu měsíců fotografování bobrů. A i taková „obyčejná“ myš domácí může představovat pro fotografa pořádný oříšek. Obecně platí, že čím menší zvířátko, tím bývá hbitější a chviličku neposedí. Pořídit ostrý snímek takového zvířátka potom nebývá nic jednoduchého. U takhle malých zvířat se však už dostáváme spíše do oblasti makrofotografie, kde s „normálním“ teleobjektivem příliš nepořídíme. V poslední době se mi několikrát stalo, že při čekání na jiná zvířata ke mně přihopsal malý hlodavec, na kterého jsem se mohl pouze koukat, protože byl blíže, než byla minimální zaostřovací vzdálenost teleobjektivu.

Nutrie říční Myocastor coypus

Další skupinu živočichů (podle vědecké taxonomie třídu) tvoří obojživelníci a plazi. Je to bohužel skupina, která velice strádá civilizačními vlivy a některé druhy z této třídy jsou u nás doslova na pokraji vyhynutí.

Plazi dělíme podle tvaru těla na tři typy: želvy, ještěry a hady. Z želv žila v minulosti v naší republice malá želva bahenní, která je dnes již považována za vyhynulou. Byl proveden pokus o její reintrodukci dovozem malého počtu jedinců z Rumunska do rezervace Betlém na jihovýchodní Moravě s dosud nejistým výsledkem. V naší přírodě se však můžeme občas setkat s nepůvodní želvou nádhernou, pocházející z Ameriky. Ocitla se zde vinou chovatelů, buď únikem, nebo úmyslným vypuštěním z chovů. Na focení želv u nás proto raději zapomeňme, daleko větší šance máme u ještěrek. Zejména ještěrka obecná je dosud rozšířena prakticky v celé republice (s výjimkou hor) a žije i v blízkosti lidských sídel. Vzhledem k její malé velikosti bych ale i zde doporučoval použití makroobjektivu. Mezi ještěrky patří také slepýš křehký, přestože nemá nohy a vypadá jako had. I slepýše můžeme zastihnout v blízkosti lidských sídel. Z hadů u nás žije několik druhů užovek (konkrétně 4) a jediný jedovatý had zmije obecná. Přestože jsou všichni hadi chráněni, jejich počty v posledních letech zřejmě vlivem změn životního prostředí a ztrátou vhodných biotopů trvale klesají, nejhojnější z nich je užovka obojková.

Ještěrka obecná Lacerta agilis

Také u obojživelníků dochází v posledních letech k poklesu početních stavů a setkat se s nimi ve volné přírodě není jednoduché. Podobně jako u plazů je dělíme podle tvaru těla, zde však pouze na dvě skupiny: bezocasé (žáby) a s ocasem (mloci, čolci). Obojživelníci potřebují pro rozmnožování vodní prostředí, a to i u druhů, které jinak po celý život žijí na suché zemi. S ohledem na jejich menší velikost se i zde většinou pohybujeme v oblasti makrofotografie se všemi jejími specifičnostmi.

Skokan hnědý Rana temporaria

Ryby, další poměrně početná třída živočichů, žijí výhradně ve vodě. Protože jsme vnitrozemský stát a nemáme moře, žijí u nás v řekách, rybnících a jezerech pouze ryby sladkovodní. S focením ryb bývá problém, protože je ve vodě ze vzduchu vlivem odlišného lomu a odrazu světla buď vůbec nevidíme, a když ano, potom jen nezřetelně. Musíme za nimi tedy do vody, pod hladinu a to vyžaduje speciální vybavení. Další problém způsobuje znečištění vody. Tím nemyslím chemické, biologické, či jiné znečištění, které ohrožuje všechny živé organizmy, ale znečištění přirozené, způsobené jemnými částečkami zeminy a jinými příměsemi rozptýlenými v jinak „chemicky“ čisté a zdravé vodě. Jinými slovy, voda v našich potocích, řekách a rybnících není průzračná, ale více či méně zakalená a viditelnost se tak pohybuje v lepších případech maximálně v jednotkách metrů. Malá dohlednost vylučuje použití teleobjektivů, ba právě naopak většinou vyžaduje objektivy s širším úhlem záběru. Já osobně nemám s focením ryb vůbec žádné zkušenosti, jediné ryby jsem vyfotil v expozici Česká řeka plzeňské ZOO.

Kapr obecný Cyprinus carpio

Zdaleka nejpočetnější skupinou živočichů jsou tzv. bezobratlí, kam patří hmyz, pavouci, plži, mlži, kroužkovci (žížaly), ale i raci, kraby a jiní. Odhaduje se, že bezobratlí představují asi 95 % všech živočišných druhů, skutečný počet však není znám, protože tato skupina není ještě dostatečně prozkoumána. U nás podle odhadů počet druhů bezobratlých přesahuje 40 tisíc, navíc řada bezobratlých prochází během svého života různými stadii vývoje (až čtyřmi), které si nejsou vůbec podobné. Například larvy, nebo housenky se vůbec nepodobají dospělcům. Jen pro srovnání: savců u nás žije 89 druhů a ptáků 278 (tato čísla nejsou konstantní a průběžně se mohou měnit).

Babočka paví oko Inachis io

Bezobratlí stojí většinou na okraji zájmu jak širší veřejnosti, tak i části odborníků. Nevíme nejenom kolik druhů u nás žije, ale ani příliš o tendencích změn jejich stavů. Lze však předpokládat, že většina bezobratlých je velmi citlivá na změnu životních podmínek a že například velká chemizace v našem zemědělství, tzn. používání různých pesticidů, insekticidů, herbicidů, umělých hnojiv, atd. jim příliš neprospívá. Fotografie bezobratlých, až na malé výjimky, představované například motýly, vážkami a některými brouky, nejsou pro laickou veřejnost dostatečně atraktivní, ba právě naopak. Většina hmyzu a podobných potvor vzbuzuje u lidí nelibé pocity a nejinak je tomu i s jejich fotografiemi. Nebo snad znáte někoho, kdo by si pověsil na zeď kalendář s fotografiemi pavouků, červů, či žížal? Přesto je svět bezobratlých fascinující mnohdy více, než u jiných živočišných druhů a fotografie mohou zachytit skutečnosti pouhým okem těžko postřehnutelné. Focení bezobratlých patří především do oblasti makrofotografie. U nejmenších bezobratlých se ale makrofotografie již dostává za hranice svých fyzických možností a musí ji nahradit mikrofotografie, využívající speciální optické přístroje, např. mikroskopy.

Pokoutník domácí Tegenaria domestica

Jak vidno z předchozího textu, i u nás je v oblasti wildlife co fotit. Živočišných druhů tu žije dokonce tolik, že jeden člověk, zejména u bezobratlých, vše neobsáhne a je dobré se alespoň částečně, nebo i jen po nějakou dobu, specializovat na určité druhy.

[nahoru]

<< [předchozí článek]

[zpět]