[zpět]

15.1.2017. Návrat vydry

Průhledem v rákosí zkoumám hladinu řeky přede mnou a snažím se najít známky pohybu vyder, které sleduji po břehu již několik set metrů. Náhle strnu. Vydra sedí několik metrů ode mne na torzu kmene stromu, částečně vyčnívajícím nad hladinu. Jenže nezpozoroval jsem jenom já vydru, ale i ona mne. Nemůže mne vidět celého, maximálně hlavu a ramena, ale i to stačí. Kouká na mne, rozčileně frká (nebo snad výhružně štěká?), asi nemůže poznat, co to vykukuje mezi rákosím. Fotoaparát mám připraven v rukách, ale bojím se pohnout a zvednout ho k oku, abych ji nevyplašil. Chvíli tak na sebe koukáme, potom vydra rázně vyřeší mé dilema a ladně vklouzne do vody. Přesouvám se asi o metr stranou, odkud je lepší výhled na řeku, protože rákosí tu je polehlé. Klekám si na strmý břeh, abych byl alespoň trochu kryt. Sotva dokončím přesun, vydra se znovu vyhoupne z vody a uvelebí se na stejném místě, jako před tím. Teď už mám fotoaparát u oka, vydra je ale tak blízko, že se mi nevejde celá do záběru a musím nejprve mírně odzoomovat. Několik vteřin mi zde pózuje jako zkušená manekýnka, než se definitivně ponoří do vln a pokračuje ve své cestě proti proudu řeky.

Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra

Vydra říční (Lutra lutra) se vrací do naší přírody. Tato velká lasicovitá šelma byla u nás ještě v sedmdesátých letech minulého století prakticky na vyhynutí. Odborníci odhadovali, že tehdy v celé republice žilo pouhých 170 jedinců této krásné šelmy, a to především v pohraničních horách, zejména na Šumavě. Ostatně právě na Šumavě nese jméno této šelmy jedna z řek. Díky přísným ochranářským opatřením, i díky celkovému zlepšování životního prostředí, došlo k pozvolnému nárůstu jejích stavů, takže počátkem 90. let byl počet vyder již zhruba dvojnásobný. V současnosti se odhaduje, že jich u nás žije přibližně 2500 až 3000 a trvalý výskyt vyder byl zaznamenán na více než 60% našeho území. Podle posledního, dnes již asi ne zcela aktuálního průzkumu z r. 2007 nežila vydra ve střední a dolní části povodí Ohře, v části Polabí a také v části jižní Moravy. O tom, že se vydra úspěšně navrací do naší přírody svědčí i toto mé pozorování vyder na plzeňské periferii. Přesto stále ještě není důvod k oslavám. Vydry i nadále patří k ohroženým druhům s nejistou budoucností. V naší přírodě nemají dospělí jedinci, také díky absenci velkých šelem, žádné přirozené nepřátele. Největší nebezpečí tak pro ně představují lidé a automobilová doprava. Každoročně hynou vydry pod koly automobilů, každoročně je mnoho vyder upytlačeno. Zejména rybářům jsou vydry trnem v oku.

Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra

Vydru říční jsem ve volné přírodě poprvé spatřil na jedné z plzeňských řek počátkem května 2013, jak píšu na jiném místě, v sérii článků o bobrech. To ovšem neznamená, že tu nežila již předtím. Od té doby uběhlo několik let a v řece uplynulo mnoho vody. S vydrou jsem se občas setkával, vždy to však byla setkání náhodná a letmá. Podařilo se mi pořídit i několik jejích fotografií, stále to ale nebylo to pravé ořechové. Vydru jsem vždy zahlédl buď již za pokročilého soumraku, nebo dokonce za tmy. Vícekrát se mi přihodilo, že vydra plavala v řece docela blízko, několik metrů ode mne. ale šero bylo již takové, že autofokus ne a ne zaostřit. Pokoušel jsem se nalézt místo, kde má noru, potom bych měl větší šanci na dobrou fotografii. Jednou na jaře jsem se už domníval, že jsem uspěl, ale při dalších návštěvách jsem na vydru na daném místě čekal marně. Vydří teritorium je totiž rozsáhlé, v literatuře se uvádí, že v závislosti na množství ryb bývá u samic až deset, i více, kilometrů vodního toku, u samců dokonce 20 – 30 km. Ve svém teritoriu mají vydry více nor, které střídají a tak je těžké je vypátrat. Navíc jsou vydry živočichové s převážně soumračnou a noční aktivitou, což jejich sledování ještě více ztěžuje. Během dne bývají aktivní pouze v zimě, i když i tady výjimky potvrzují pravidlo. Měl jsem tak možnost pozorovat vydru jednoho slunečného dubnového dopoledne, krátce před jedenáctou hodinou. K mé smůle jsem tehdy byl bez fotoaparátu, jelikož jsem si vyjel na projížďku na kole a neplánovaně si ji zpestřil jízdou podél řeky.

Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra

Až nedávno, pár dní před koncem roku, se na mne usmálo štěstí. Vydal jsem se k řece za krásného slunečného odpoledne. Auto jsem nechal na parkovišti a sešel pár metrů k řece. Zahlédl jsem tam malou potápku, která se ale okamžitě potopila a zmizela mi z dohledu. Vyčkával jsem, kde se vynoří, místo potápky se však u protějšího břehu k mému překvapení objevily dvě vydry, zřejmě nedospělá, i když už poměrně odrostlá mláďata. Stál jsem na břehu řeky zcela nekrytý, vydrám to však vůbec nevadilo a usadily se na břehu přímo proti mně. Chvilku spolu dováděly, praly se jako všechna mláďata, občas se jedna, nebo obě ponořily do vody a po chvilce znovu vylezly na břeh. Až doma, při prohlížení fotografií v počítači jsem zjistil, že vydry byly na lovu. Během deseti minut, co v mé blízkosti setrvaly, ulovily tři menší ryby. Potom se náhle vypařily jako pára nad hrncem, ani jsem nezpozoroval kdy a kam.

Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra

O několik dnů později, počátkem ledna jsem se vydal k řece znovu, tentokrát časně ráno, ještě za tmy. Mým cílem opět nebyly vydry, spíše jsem zamýšlel pátrat po nejnovějších stopách bobří přítomnosti, jelikož v noci napadl nový sníh. Když jsem přišel k řece, bylo ještě takové šero, že jsem ani nevyjmul fotoaparát z batohu. Po několika minutách čekání se v zátočině kus po proudu objevily vlny, jejichž původce jsem ale neviděl. Mohl to být bobr, nutrie, vydra anebo kachna, nebo i něco jiného. Zvíře plulo těsně u břehu na mé straně řeky. Když připlulo blíže, rozeznal jsem v šeru vydru a za ní hned druhou a třetí. Vydří matka s mladými si mezi sebou „povídali“ kňouravými, nebo spíše kňučivými hlasy. Propluly kousek ode mne a v místech, kde se řeka trochu rozšířila, se zdržely hezkých pár minut. To už jsem nevydržel a pokusil se opatrně sejmout batoh ze zad a vytáhnout z něj fotoaparát tak, abych vydry nevyplašil. Ty plavaly v řece, občas vylezly na zasněžený pahýl, vyčnívající z vody, jedna dokonce na chvíli navštívila protější břeh, kde si vyznačovala svůj revír. Snímky nafocené při této příležitosti jsou vzhledem k nedostatku světla i přes použití vysoké citlivosti mírně podexponované, nepříliš kvalitní, zatížené dost vysokým digitálním šumem.

Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra

Po chvilce se vydry vydaly na další cestu proti proudu řeky a já je zpovzdálí sledoval. Neplavaly daleko. Po několika stech metrech měly další několikaminutovou zastávku na naplavených větvích a pak pokračovaly ve své plavbě proti proudu. A co se dělo dál? To už víme z úvodu tohoto vyprávění.

Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra Vydra říční Lutra lutra

Z předchozích řádků i z fotografií vyder je zřejmé, že nalezly na okraji města Plzně tak dobré podmínky, že se tu nejenom dlouhodobě zabydlely, ale i úspěšně rozmnožují. Doufejme jen, že se jim tu bude podobně dařit i v budoucnosti.

A ještě poznámka nakonec: Všechny fotografie vyder v tomto článku byly pořízeny na úseku řeky kratším než 2 km.

Tento článek byl otištěn v mírně upravené verzi v časopise Naše příroda č. 2/2017.

[nahoru]

[zpět]